Pojem revizionismus znamená bezzásadovou politiku. Dostal se do politického mainstreamu v době postupného odklonu Eduarda Bernsteina od marxismu, na konci 19. století. Bernstein začal “revidovat” marxismus, prohlašovat, že hnutí je důležitější než jeho cíle. Bernsteinův přístup trochu připomíná situaci, když chlapi na malé vesnici založí fotbalový klub, ale nakonec víc chlastají než hrají fotbal. A na fotbal se nakonec úplně vykašlou, protože jejich fotbalové hnutí je přece důležitější než jeho cíle.

Nedávno jsem narazil na text Ladislava Šafránka “Levice, pravice nebo varianty středu?”. V tom identifikuje dvě platformy uvnitř KSČM, “pragmatiky” a “stalinisty”. “Pragmatici” (stručně řečeno) podle něj nadšeně vítali asymetrickou politickou spolupráci s Andrejem Babišem a socialismus potřebují maximálně k udržení členské základny. “Stalinisté” jsou ti, kteří se s marxismem seznamovali skrze zjednodušující brožurky a chtějí KSČM očistit od všeho, co neodpovídá jejich představě o čistotě strany.

Tento přístup ve mně rozproudil myšlenky. Při úvahách jsem identifikoval dva extrémní proudy, které mají silný vliv na současnou KSČM. Oba dva jsou charakterizované větami, které se objevily v diskuzi členů KSČM na internetu, ovšem uzavřené.

“KSČM a všichni komunisté se musí k (…) bezmezně hlásit.” Záměrně vynechávám jméno jedné z osobností komunistického hnutí, protože nechci, aby tento článek byl o debatě nad významem té či oné osobnosti. Tato věta charakterizuje přístup, který bych nazval “osobnostním komunismem”. Jeho základní vlastností je, že osobnost je důležitější než program a hodnoty. Nepoměřuje tedy osobnost podle jejích skutků a myšlenek, ale poměřuje program a hodnoty podle toho, jak se k nim vyjádřila ta která osobnost. Řekl to …, velká osobnost komunistického hnutí, k tomu se musíme bezmezně hlásit, tak je to pravda, a hotovo, tímto způsobem vede uvažování “osobnostních komunistů”. A nestačí se k osobnostem komunistického hnutí hlásit, musíte se hlásit dokonce “bezmezně”! Nejsem si sám jist, co to “bezmezně” znamená, většinou taková slova nevedou k ničemu dobrému.

V reálu je tak osobnost jaksi zbožštěna. Nehlásit se k nějaké osobnosti je těžké kacířství. Jste horší než antikomunista. Tento přístup ve svém důsledku vede často k vnitřním rozporům – pokud je osobností více, většinou se jejich postoje kříží a rozpory jsou zalepovány různými ekvilibristikami. Nebo vede k dogmatismu a k neschopnosti uvažovat o problémech objektivně. Osobnostní komunisté mnohdy vůbec neuvažují ani o tom, že daná myšlenka byla řečena v kontextu doby a že bychom dnes měli zvažovat zcela jiný kontext. Tento přístup tak komunistickému hnutí škodí a reviduje to základní, co dal komunistickému hnutí do vínku sám Marx – snahu o vědecký přístup. Ano, ani k Marxovi by se neměl komunista hlásit “bezmezně”, naopak, měl by neustále přemýšlet, jak to s kterou myšlenkou je. Věda je totiž o neutálém zpochybňování a ověřování, ne o bezmezné víře.

“Rozhodně jsem pro to, aby KSČM byla (…). Je to jediné relevantní místo na politickém trhu. Pro politickou stranu platí ty samé marketingové principy jako pro každou jinou firmu.” Takové vyjadřování bych zase nazval “populistickým komunismem”. Záměrně neuvádím, jakou KSČM chce autor těchto slov, protože to není pro popis problému populistického komunismu podstatné. Důležité je, že populističtí komunisté chtějí program komunistické strany zarovnat k nějaké poptávce, o které si myslí, že přinese hlasy. Není tedy důležité, co považujeme za správné, důležitá je aktuální voličská podpora pro určité směřování.

Bohužel pro sebe většinou tito populističtí komunisté sice přesně vědí, jaké poptávce chtějí program KSČM přizpůsobit, ale poptávku zjišťují maximálně z toho, co si přečtou na internetu. Snadno se tak vystavují stejnému riziku jako Bart Simpson v epizodě Mluvící hlava, kdy se stal terčem nenávisti nejen celého města, ale i těch, kterým se snažil se zalíbit, protože ti svůj názor mezitím změnili – svá předchozí vyjádření prohlásili za “jen takové kecy”.

Jenže i kdyby měli tito populističtí komunisté poptávku zjistěnou nejpřesnějším průzkumem politického trhu, opravdu to není nejlepší přístup. Pro politickou stranu totiž neplatí úplně ty samé marketingové principy jako pro každou jinou firmu. Když mi firma nabídne dobrý a levný výrobek, tak ho koupím a nezajímá mě, jestli je vedoucí představitel firmy lhář. Nezajímá mě ani, jaký výrobek bude firma vyrábět za půl roku. Pokud půjdu k volbám, budu volit tu stranu, která má jasné hodnoty, které korespondují s mými zájmy. Jen těžko půjdu volit stranu, která sice aktuálně prosazuje věci, co se mi líbí, ale nevím, jestli za chvíli nedojde ke změně politické poptávky a ta strana nebude prosazovat úplně něco jiného. Populističtí komunisté tak jsou snad schopni dosáhnout krátkodobých úspěchů, končí ovšem jako nedůvěryhodní a nevolitelní. Naopak, dlouhodobou důvěru mají šanci získat jen ti, kteří nemění své názory podle toho, jak vítr vane.

Nehledě na morální kýčovitost tohoto přístupu. V krajním případě může dojít k situaci, že všichni politici dané strany prosazují něco, co považují za totálně nesprávné, jen kvůli tomu, že je po tom politická poptávka. Populističtí komunisté tak nejsou jen vrcholem bezzásadovosti, revizionismu, ale i oportunismu, tedy chování podle toho, jak to nejvíc sype.

Abych snad upřesnil – nejsem proti tomu, aby si komunistická strana vážila úctyhodných osobností. Ale není možné, aby jakákoliv úcta byla bezmezná a aby se názory nějaké (třeba i sebelepší) osobnosti staly měřítkem správnosti programu. A samozřejmě považuji za nutné, aby komunisté sledovali politickou poptávku. Na jejím základě mohou komunisté zdůrazňovat tu nebo onu část programu. Nemohou ovšem prosazovat nesprávné věci, protože jsou zrovna ve voličském kurzu.

Řešením pro komunistickou stranu je tak jasná politika postavená na trvalých hodnotách. Ty se zpravidla odrazily už v díle Marxe – demokracie, rovnoprávnost lidí, vědeckost, omezení monopolů, udržitelnost planety.