Jaký je vztah ekologie, sociální politiky a ideové zásadovosti?

Česká republika je místem vzniku nejrůznějších politických obskurností. Měli jsme tu asi nejpravicovější Stranu zelených, ze které se nejpravicovější křídlo odštěpilo do Liberálně ekologické strany, přesto pravděpodobně ve Straně zelených zůstává nemalá skupina členů, kteří se levice budou štítit. O jedné z nejpravicovějších pirátských stran na světě, jejíž členové okupující placené funkce ani netuší, co dělají piráti v sousední zemi, je asi škoda mluvit.

Jiná obskurnost vznikla na levici. KSČM se za politického působení zejména Vojtěcha Filipa a Josefa Skály proměnila z jasně pokrokové levicové formace v jakýsi beztvarý útvar, který spojuje jen určitá míra zastání se sociálních vymožeností a kritika NATO.

Když jsem se bavil s jedním známým, Izraelcem žijícím v Německu, a řekl jsem, že v Komunistické straně Čech a Moravy je silné nacionalistické křídlo, díval se na mně poněkud překvapeně. Žil zřejmě v naivním názoru, že internacionalismus je natolik zásadní součástí komunistické myšlenky, že se jej těžko kdokoliv, kdo si říká komunista, může vzdát.

Pro mě osobně bylo ještě více překvapující, jak se komunistická strana může postavit k ekologii. Před letošními volbami vytáhli někteří představitelé těžký kalibr – slogan Zastavme zelené/ekologické šílenství! Přes to, že už Marx byl jedním z prvních, kdo ekologii za šílenství nepovažoval (např. v Kapitálu), jak ukázal například John Bellamy Foster. A přestože KSČM považovala historicky omezení emisí za vysoce aktuální úkol. A také přesto, že na světě roste počet lidí, zejména mladých, kteří přikládají ekologii klíčový význam.

Abychom byli spravedliví, většinou i zastánci hesla o zeleném šílenství určitou míru ekologie připouštěli, ovšem spíše někde bokem. Ovšem není těžké si domyslet, že slogan mnozí budou vnímat tak, že KSČM je zcela proti ekologii.

Kdo ovšem čekal, že KSČM po totálně projetých volbách a změně vedení tragicky špatný slogan opustí, šeredně se zmýlil. KSČM u něj setrvává nadále. K tomu asi přispěla i situace se zdražováním energií, z čehož současné vedení KSČM bude zřejmě vinit více ekologické šílenství než nenažrané spekulanty a špatnou energetickou politiku státu. Olej do ohně ještě vedení KSČM přililo výzvou k zastavení obchodování s emisními povolenkami, aniž by se namáhalo upřesnit, co tím vlastně myslí. Emisní povolenky totiž nevznikly jen jako nástroj na podporu zelených projektů, jak výzva KSČM uvádí, ale také jako určitý nástroj tržní regulace emisí. Tedy zjednodušeně řečeno, povolenky řeší, aby si každý ropák nevypouštěl do ovzduší tolik svinstev, kolik se mu aktuálně zlíbí, ale musel trochu počítat, jestli se mu to vypouštění svinstev vyplatí i finančně (trochu odborněji jde o zpoplatnění negativní externality nebo internalizaci negativní externality). Zajímavostí je, že emisní povolenky zavedla v roce 2021 i taková Čína, mnohdy odsuzovaná za znečištění. Netvrdím, že není možné navrhnout lepší regulaci, ale aspoň něco. Pokud má být zmíněná výzva vedení KSČM snahou omezit bezpracný zisk spekulantů, je samozřejmě naprosto správná. Pokud má výzva úplně bez náhrady zrušit emisní povolenky a nechat tak kohokoliv vypouštět neregulovaně svinstva do ovzduší, jde o vyhánění čerta ďáblem. A jak to je, mělo vedení KSČM jasně ve výzvě vyjádřit.

V problému energií jde částečně o vztah ekologické a sociální politiky. Jde jedno bez druhého?

Dejme si jednoduchý hypotetický příklad. Je možná trošku umělý, ale jasně ukazuje, jak se věci mají. Člověk se nachází sám někde venku daleko od civilizace, třeba v Antarktidě. Je třeskutá zima. Poblíž je jen ledová pláň a hromada pneumatik. Jediný způsob, jak se zahřát, je zapálit hromadu pneumatik. Asi každý by pneumatiky zapálil, i když normálně považuje pálení pneumatik za hnus. Proč? Protože pro člověka je primární přežití, jak ukázali Marx, Maslow a mnoho dalších. (A vůbec vůle k přežití u většiny živých jedinců vyplývá jako nutný následek dědičnosti a evoluce.) Pokud by bylo k dispozici jakékoliv v dané situaci rozumnější palivo, jen málokdo bude pálit pneumatiky.

Sociální politika je tak zcela nutným předpokladem ekologické politiky. Chudý člověk bojující o přežití, o sehnání potravy, o zajištění tepla bude ochoten pro tyto úkony udělat leccos neekologického. Teprve člověk, který má zajištěnou určitou úroveň přežití, začne své jednání korigovat dle ekologického hlediska.

A samozřejmě, ekologická politika je i podmínkou sociální politiky. Nedostatkem ekologie si lze lehce zničit základní podmínky pro přežití. Třeba znečistit zdroje pitné vody, znehodnotit půdu, otrávit ovzduší či skleníkovým efektem zvýšit teplotu planety natolik, že přežití bude náročná činnost.

Ekologická a sociální politika tak musí jít ruku v ruce. Pravicová ekologická politika tak nikdy nemůže být dostatečně ekologická a neekologická levicová politika nemůže být dostatečně levicová. A bez ekologické i sociální politiky nás už rozhodně nečeká nic dobrého.

Heslem KSČM by tak místo „Zastavme ekologické šílenství“ mělo být „Sociálně udržitelná ekologie“ nebo něco podobného. KSČM by jistě měla kritizovat ekologickou politiku, v případě, že je sociálně zcela destruktivní nebo jinak špatná. Ale měla by zároveň dávat jasně najevo, že o ekologickou politiku obecně (i konkrétně) stojí. Jinak jen stěží může vybojovat přežití své vlastní.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.