Quo vadis, Česká republiko?

U příležitosti nového roku je dobré se zamyslet, kam náš stát směřuje, kam se bude vyvíjet. Českomoravský prostor zažil totiž v minulém roce naprosto přelomové volby. Českomoravská parlamentní reprezentace je zcela bez levice, až na výjimku Kateřiny Konečné, sedící v dalekém Evropském parlamentu, který má do pravomocí skutečného parlamentu dosti daleko. To se stalo poprvé za demokratickou historii našich zemí. Máme tak nejpravicovější parlament od dob Hitlera, vlastně s výjimkou let 1938-1945 nejpravicovější parlament od roku 1897. S výjimkou let 1938-1945 je to také poprvé, co máme parlament bez komunistické strany za dobu její existence.

Nejsměšnější je, když někdo vykládá, že loňské volby dokázaly, že patříme na západ. V Evropě na západ od nás neexistuje stát (kromě snad mikrostátů), který by měl parlament zcela bez levice. Obdobně najít na západ od ČR stát s rovnou daní (kterou prosazují současné parlamentní strany jako jeden muž) by bylo velmi obtížné, opět snad leda ministáty.

Co vedlo k tomuto vývoji? ČSSD po roce 1989 zpočátku vypadala, že se rozplyne v plejádě maličkých stran. S příchodem Miloše Zemana se jí podařilo sehnat sponzory, kteří zřejmě chtěli odstavit stále silnou KSČM, pro masivní kampaň, kterou si získala silnou pozici v parlamentu. Pak dlouhodobě oscilovala mezi pravicí a levicí. Vytvořila si bohumínské usnesení, které jí znemožňovalo efektivnější koalici na levici. Dojem z občas pěkného sociálního opatření kazila pravicová opatření jako privatizace (banky, Mostecká uhelná, Eurotel), zvyšování DPH, nepříliš vysoké zvyšování platů a udržování nezaměstnanosti. Přesto byla ČSSD v letech 1996-2017 jednou ze dvou nejsilnějších stran v parlamentních volbách.

Jiný příběh žila KSČM. KSČ v roce 1989 dostala na zadek, zcela zaslouženě. Komunisty, do roku 1968 silně veřejností podporované, tato podpora opustila s příjezdem sovětských tanků. Celá řada zbytečných buzerací obyvatelstva poté taky udělala svoje. Proto se KSČM po roce 1989 se především potřebovala očistit od špatných kroků svých předchůdců v KSČ. Řadu lidí s máslem na hlavě vyloučila, omluvila se. Přesto celých 32 let trpěla zpochybňováním těchto kroků. Pravidelně poslouchám od lidí, že KSČM se nedistancovala od minulosti a neomluvila se. Pravidelně jim sděluji, ať se naučí používat google, ale u některých je to jako házení hrachu na zeď. Přesto po překonání neslavné epizody s Levým blokem začla KSČM získávat voliče. Její voliči přijali omluvu, pochopili, že se změnila, ocenili její důsledné zastání lidí práce, její vzdělané lídry, často s titulem kandidáta věd nebo docenta, a její odolnost korupčním tlakům. Špička podpory KSČM přišla v letech 2000-2004. V roce 2002 KSČM získává v parlamentních volbách 18 %, od dva roky později se v evropských stává dokonce druhou nejsilnější stranou s 20 %. Nástup Vojtěcha Filipa v roce 2005 ovšem startuje brutální pád. V roce 2006 jen 13 %, 2010 pouze 11 %. V letech 2012-2013 se podařilo pád dočasně zastavit. V roce 2012 koalice ČSSD-KSČM suverénně ovládá kraje, KSČM jakoby nabrala druhý dech, získává 20 %. Parlamentní volby o rok později získává KSČM už pouhých 15 %. Rozdíl mezi krajským volebním výsledkem a parlamentním byl zdviženým prstem voličů, že ve vedení je něco špatně, ale to strana ignorovala.

S neúspěchy se začínají v KSČM objevovat různé pochybné proudy. Vlastenectví KSČM začíná u některých skupin členů přerůstat v nacionalismus, který nahrazuje s komunistickým hnutím spojený internacionalismus. „Vlastence“ v KSČM ještě posílí zvýšený migrační tok. A to přesto, že každý migrant se ČR obloukem vyhýbá, protože ČR zejména ve srovnání se sousedním Německem působí jako chudobinec. Dále tuto skupinu posílily některé špatné politiky EU. Jiní se zase začínají zahleďovat do „slavné“ minulosti. Buď až fetišisticky sdílí různé osobnosti a dějinné okamžiky komunistického hnutí, jako by zapomněli, že komunisté by měli především bojovat za lepší současnost a budoucnost, ne za minulost. Nebo nekriticky adorují minulost a chtějí její návrat, který není možný. Dále se v KSČM objevila skupina politiků, která jakoukoliv ekologickou politiku nazývá ekologickým šílenstvím. Kdo vyjádří jiný názor, toho nazvou ekohysterkami nebo ekošílenci. Největší pochybnosti o příčetnosti vedení KSČM vyvolalo předvolební heslo pro volby 2017, kdy strana slibovala mír ve světě. Vedení strany absolutně ignorovalo vlastní programovou konferenci, kde taková blbost vůbec nepadla. Jak KSČM, i kdyby měla 200 poslanců, v Parlamentu ČR odhlasuje, že ve světě bude mír, nechápal asi nikdo. To vše KSČM vzdálilo zejména od mladých lidí, kteří přemýšlejí, z pochopitelných důvodů ekologii zpravidla fandí a nechtějí se na státních hranicích nechat buzerovat pohraničníky.

Sebevraždou levice byla pak podpora Babišovy vlády. Sociální demokraté to vzali zcela alibisticky a pokrytecky. Smlouvu s komunisty má ANO, ne my. Móda alibismu se rychle zalíbila i KSČM. Filip nejprve protestoval proti vyslání vojáků do zahraničních misí a že by to byl pro podporu vlády ze strany komunistů problém. To vyvolalo naděje, že KSČM bude opravdu důsledná v prosazování svých cílů. Jenže chvíli poté přišel Filip se slovní ekvilibristikou, že zahraniční mise schválila jiná Babišova vláda, tak to vlastně problém není. Podmínky tolerance požadované KSČM byly směšné. Bylo jich 7, 5 z toho by v nějaké formě dělala téměř jakákoliv vláda, 1 podmínku zhatil ústavní soud, jak se dalo čekat. Filip zahájil tak tradici ustupování, které se KSČM až na drobné výjimky držela do konce volebního období. Dalo se čekat, k čemu tato taktika povede – příznivci podpory Babišovy vlády přejdou od kováříčka ke kovářovi a začnou volit přímo Babiše, odpůrci Babiše KSČM za jeho podporu potrestají tím, že ji nebudou volit. A stalo se. Submisivnost k Babišovi korunovala KSČM tím, když „ukončila“ podporu vlády. KSČM mohla hlasovat pro nedůvěru vládě, čímž by jasně řekla, vládo, vykašlala ses na naše požadavky, tak táhni ke všem čertům. KSČM se ovšem raději zdržela hlasování, čímž umožnila vládě dál vládnout. Jakoby tím vyjádřila, vládo, vykašlala ses na naše požadavky, my teda děláme bububu, ale klidně si vládni dál. Takže jak KSČM v letech 2000-2005 získávala podporu za to, že není spojena se skandály, tak ji po roce 2017 ztrácela podporou dotačního podvodníka Babiše.

Celkově by se dalo říct, že levice v ČR dostala za odchýlení od svých ideálů přesně to, co si zasloužila – brutální trest od voličů. Nic na tom nemění ani lamentování Vojtěcha Filipa, jak je na tom levice špatně v celé Evropě. Ostatně, vykládat takové bláboly v době, kdy Sinn Féin kraluje preferencím v obou částech Irska, norští komunisté zosminásobili počet svých mandátů, Elke Kahr se stala první komunistickou starostkou v Rakousku, Bodo Ramelowa z německé strany Levice by chtělo za durynského premiéra 40-60 % voličů, španělští komunisté sedí ve vládě a jejich vůdkyně Yolanda Díaz Pérez je nejlépe hodnocenou vůdkyní politické strany v zemi, to chce mít hodně odvahy.

Co tedy čeká náš stát? Inu, pokud se ohlédneme zpět, jak tady v minulosti vládly koalice ODS-TOP09-STAN a ODS-KDU, nebylo to nic extra dobrého. Za jejich vlád vznikaly díry v rozpočtech, přes kecy o rozpočtové zodpovědnosti. Přitom škrtaly, kde mohly, takže vznikal infrastrukturní dluh. Stabilitu veřejných financí nalamoval i astronomický dar církvím. Nerostly platy při rostoucí inflaci, minimální mzda byla udržována směšně nízká. Zaváděly se přímé platby u lékaře, byla snaha omezit studium studentů z nízkopříjmových rodin zavedením školného. Premiéři tlačili své milenky do vysokých pozic, jedna z nich se tam nechala i vesele korumpovat. Byla snaha v blízkosti hlavního města naší země vybudovat vojenskou základnu cizího státu, čemuž zabránil jen silný občanský odpor (do jehož čela se postavili komunisté) v kombinaci s rozumem tehdejšího prezidenta USA Obamy.

Záleží jak bude pravice pravicová. Zda přijde s taktikou na chudý lid musí být přísnost nebo se bude snažit se mírnit, aby neztrácela podporu tak rychle jako při svém dřívějším vládnutí. Nyní ještě těžko hodnotit, ale už povolební vyjádření koalice (např. budoucího ministra zdravotnictví Válka) naznačují, že předvolební program byl opět jen demoverze, která se zahazuje po volbách. Každopádně pravice bude muset řešit Babišovou vládou nasekaný dluh. Svým bohatým sponzorům jistě jako obvykle nebude chtít zvyšovat daně. Pravděpodobně tak nasadí poplatky, dopadající na nízkopříjmové. Bude se snažit držet nízké důchody a platy státních zaměstnanců. A bude škrtat, takže infrastrukturní dluh se bude dále prohlubovat.

Následně bude velkou otázkou, jak se bude ke všemu stavět KSČM. Nová předsedkyně Kateřina Konečná zřejmě není plně připravena stranu vyvést z filipovského chvostismu, i když má snahu dělat některé věci minimálně profesionálněji. Nedávno řešená otázka, zda má KSČM jako prioritu vydávání zkomírajícího deníku nebo získávání nových stoupenců pro svoji politiku, dopadla ve prospěch deníku. Ten v konečném důsledku odčerpá peníze na důležité kampaně. Pokud v KSČM nezvítězí zásadovost nad snahou měnit názory podle aktuální výhodnosti, levicová ekologie a internacionalismus nad pravicovým ropáctvím a nacionalismem, řešení aktuálních problémů nad uctíváním historie, racionální politika nad snahou slíbit cokoliv a zaměření financí na kampaně nad dotováním neživotaschopných projektů, KSČM nebude pro pravici soupeřem. Pokud KSČM bude opravdu zásadovou stranou orientovanou na lidi, může velmi rychle odhalit falešnost politiky pravice a začít získávat politické body. Tak, jako v roce 2012. A to může rozhodnout, jak dlouho bude v ČR pravice vládnout.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.