Nedávno jsem musel vyvracet několik nesmyslů spojených s mojí společnou fotografií s Jiřím Čunkem, kterou Čunek (nebo jeho marketéři) zveřejnil na své facebookové stránce. Ne že bych toužil fotit se s Čunkem, ale považuji za slušnost člověka pozdravit a někdo to vyfotil. Čunek se mě zveřejněním fotografie se svým komentářem nejspíš snažil zesměšnit, nicméně zesměšnil spíše sebe a mě leda zviditelnil.
Jiřímu Čunkovi, zdá se, vadí mladí v politice (a to jsem býval mladší). Jak jinak rozumět jeho vyjádření, které se nedávno objevilo v tisku: „Když řeknete starým lidem jako jsem já, proč nedáte všechny své peníze a majetek svým pětadvacetiletým až třicetiletým dětem, ať se o něj starají, odpoví vám, jestli jste se zbláznili, že by to dopadlo katastrofou. Ale správu země jim klidně svěříme?“ Podle Čunka prý ten, komu je mezi dvaceti a třiceti lety, se má starat o to, aby se ve chvíli, kdy potká svého životního partnera a založí rodinu, ekonomicky stabilizoval. A ne aby ekonomickou stabilitu hledal v politice. V ní totiž tento typ lidí rychleji podléhá nástrahám, které před něj politika klade, tvrdí Čunek.
Inu, myslím, že toto uvažování může vycházet leda z hlubokého vnitřního přesvědčení Jiřího Čunka, kdy zřejmě podle sebe soudí ostatní. Nicméně mladí lidé jako takoví nemohou za to, že Čunek šel hledat do politiky ekonomickou stabilitu. Mladí lidé nemohou ani za to, že své děti vychoval tak, že jejich hospodaření s majetkem v 25 až 30 letech končilo katastrofou.
Já se do politiky dostal jako poměrně mladý člověk. Ve 23 letech jsem byl zvolen zastupitelem kraje (tehdy nejmladším v ČR), kde jsem se potkal právě s Jiřím Čunkem, který byl tehdy v kraji opozičním politikem. Nepamatuji se, že bych od něj za čtyři roky slyšel konstruktivní návrh. Spíš jen kritiku za každou cenu, kterou se snažil zviditelnit a dostat k moci. Jestli za tím stála jeho vyspělost, nevím.
Těsně po zvolení krajským zastupitelem jsem byl zvolen i do jeho „školského“ výboru (přesněji výboru pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost). Předsedkyní výboru byla tehdy Ivana Majíčková za STAN. STAN jsem tehdy ještě nevnímal tak ultrakonzervativně, jako následně po kauze „Zákaz koncertu Root v Kloboukách“. Nicméně na Majíčkové byla její konzervativnost dosti vidět, byla konzervativní v oblékání i v mluvě. Tedy byl opravdu velký rozdíl mezi ní, konzervativní pravičáckou, a mnou, antikonzervativním levičákem. Přesto si dobře vzpomínám, že na úvodním zasedání výboru řekla, že se těší na střety nejrůznějších názorových proudů i generací. Jak jiný přístup oproti Čunkovi! A přes naše rozdílné založení jsme tehdy našli mnoho styčných bodů. Samozřejmě, nemohu zapomenout na dalšího člena výboru, Vlastislava Antoláka za KSČM, se kterým se mi přes věkový rozdíl téměř 50 let spolupracovalo vždy bezproblémově a moc jsem si ho vždycky vážil.
Nicméně ještě k Majíčkové, její současné působení v zastupitelstvu v nezlomném jádru koalice KDU a STAN opravdu chválit nemohu.
Lidé jakého věku by tedy měli být v politice? Inu, hlavně ne jen jedné generace. Mají-li politické orgány opravdu dobře reprezentovat společnost, měli by v nich zasednout reprezentanti všech generací. Věk opravdu není zásluha. Jistě, věk přináší zkušenosti, ale zkušenost z idiota génia neudělá. A osobní zkušenost může být někdy jejím nositelem přeceňována a může jí být dávána příliš obecná vlastnost. Tím neříkám, že zkušenost je něco špatného, naopak, může být velmi cenná. Ale cenná může být i mladá otevřená minulostí nezatížená mysl.
Tedy, nejprospěšnější budou takové politické orgány, kde se potkají lidé různých generací, kteří budou čestní, pracovití, inteligentní a hlavně si budou vzájemně naslouchat.
Článek se opět pokusím zakončit odkazem na pěknou písničku. Tentokrát to bude Bastard od Cocotte Minute. Nejlépe totiž vyjadřuje odpověď na to, proč se Čunek bojí mladších lidí v politice, jako jsem třeba já:
„Já vím, proč se mě bojíte,
proč máte ze mě strach.
Já se nedám koupit,
já nemám prachy rád…
Já nechci drahý auto,
rolexy a blondýnu.
A vy jste ze mně hotový…
Já bez Vás ale nezhynu!“