Na zastupitelstvu 9. 12. ve městě vládnoucí koalice snažila prosadit do rozpočtu vybudování sochy Karla II. z Lichtenštejna-Kastelkornu. To se jí pro společný odpor opozičních KSČM a zelených i koaliční ex-socdem Sehnalové nepodařilo. K problematice jsem se tehdy pouze krátce vyjádřil na svém facebooku. Protože jde o problematiku komplikovanou, delší dobu jsem pracoval na podrobnějším článku, který by mé názory osvětlil. Nu, a zde je:

Sochy a památníky jsou od počátku věků v evropské kultuře symbolem úcty. Sochy se prvně stavěly bohům, později vládcům a hrdinům a poté významným osobnostem. Pokud se změnil názor společnosti či jejích vládců na danou osobnost, sochy se strhávaly, ničily či aspoň schovávaly pryč z očí někam do depozitářů.

V poslední době se okolo soch vedou složité spory. Velmi diskutovaná je snaha o odstraňování soch v USA, kde se týká těch osobností, které si zadaly s otrokářstvím nebo rasismem. V Praze se diskutují sochy, které mají spojitost s 2. světovou válkou. No, a v Kroměříži přišli někteří se sochou biskupa Karla II. z Lichtenštejna-Kastelkornu a část zastupitelů, včetně mě, se postavila proti. Domnívám se, že z debat o odstraňování různých soch bychom si i my v Kroměříži mohli vzít jedno – dvakrát měřit a jednou řezat. Tedy, možný spor o sochu bychom měli poměrně důkladně vyřešit a důsledně zvážit všechna pro a proti. Neměli bychom postavit sochu bezmyšlenkovitě a postavit své budoucí následníky před spor o odstranění sochy, tzn. spor o sochu bychom měli důkladně vydiskutovat už při snaze o její postavení.

Nemám příliš rád, když se politika montuje do historie. V tomto tématu se vztahu politiky a historie bohužel nevyhneme. Nejsem historik, mnohé jsem si nastudoval až se současnou kauzou sochy, nědělám si nárok na dokonalou historickou přesnost a budu jen rád, pokud mě nějaký historik opraví.

Takže kdo byl biskup Karel II., o jehož památníku se tolik mluví? Olomouckým biskupem, knížetem a samozvaným vévodou byl v letech 1664-1695. Stejně jako ostatní olomoučtí biskupové dané doby tak byl i světským feudálním pánem, a to nad panstvími Olomouc, Kroměříž, Chrlice, Hukvaldy, Kelč, Mírov, Osoblaha a Vyškov, nepřímo také nad dalšími panstvími prostřednictvím svých manů. Měl patřit k předním osobnostem rekatolizace na Moravě. S jeho jménem je spojen čilý stavební ruch v Kroměříži. Nechal znovu postavit zámek, přebudoval Podzámeckou zahradu, vybudoval Květnou zahradu, vodovod nebo třeba biskupskou mincovnu. Další stavební úpravy udělal na svých dalších sídlech. Byl také sběratelem knih a umění. Je o něm známo, že si vydržoval dvůr čítající 100 osob, k čemuž patřila i biskupská kapela, dvorní šašek a 20 členů jeho osobní gardy.

Zapsal se také do historie čarodějnických procesů na severní Moravě. Již za jeho působení byl za šumperského děkana ustaven Kryštof Lautner, člověk oblíbený, vzdělaný a cnostný, také zřejmě narozdíl od biskupa tolerantní k nekatolíkům. Procesy započly v roce 1678 a biskup proti nim nijak nevystupuje. Inkvizitor Boblig (před procesy přebýval v Olomouci) má zřejmě podporovatele mezi nejbližšími spolupracovníky biskupa. Proti procesům se staví právě děkan Lautner. V roce 1680 je tak Lautner obviněn z čarodějnictví a biskup souhlasí s jeho stíháním. Obviněn je především ze satanistických obřadů a sexuálních orgií, ne z toho, že by někomu ubližoval. Lautnera si netroufnou zatknout v Šumperku, tak jej vylákají do Mohelnice. K věznění biskup dokonce poskytne svůj hrad Mírov, ovšem jen dočasně, když pak chce na Mírově pobývat sám, děkan musí být přemístěn. Lautner nesmyslná obvinění odmítá, tak je od roku 1683 mučen. Obvyklé mučení na něj nestačí, tak je Bobligem prohlášen za zvlášť nebezpečného čaroděje a používá na něj horší mučení nad rámec obvyklých postupů. Lautner posílá dopis biskupovi, ale ten jej ignoruje. Po více než roce mučení je Lautner zlomen a podepisuje protokol o své vině. Biskup se zmůže na takovou „šlechetnost“, že žádá papeže o souhlas doživotím pro Lautnera místo trestu smrti. Papež žádá trest smrti a biskup s ním tedy souhlasí. V roce 1685 je Lautner upálen. Část jeho knih si bere biskup do své knihovny.

Argumentem příznivců vybudování památníku v Kroměříži byl především fakt, že biskup Karel II. se zasloužil o stavební rozvoj Kroměříže, někteří ho vcelku oprávněně označují za znovuzakladatele Kroměříže. Naopak nepříliš oprávněné je jejich ocenění, že díky němu je Kroměříž v UNESCO. Je fascinující, že zastupitelka a vydavatelka novin Janoušková obviňuje kritiky památníku biskupa z příliš současného hodnocení a druhým dechem říká, že biskup dostal Kroměříž do UNESCO a že díky biskupovi jezdí do Kroměříže desetitisíce turistů ročně. Přitom mluvit o biskupovi v souvislosti s UNESCO nebo turisty je naprosto ahistorické. Biskup především stavěl sám pro sebe honosné, luxusní a reprezentativní sídlo, které mělo demonstrovat jeho moc a vliv. Že stovky let po jeho smrti bude existovat nějaké UNESCO, vůbec netušil a v době po třicetileté válce asi ani příliš nepřemýšlel nad tím, jak dlouho jeho stavby vydrží. V těch dobách se válčilo více než dnes, a tak případná další válka mohla přinést zkázu jeho staveb. Navíc zásadní podíl na zápisu do UNESCO měli také pozdější správci památek. Zde připomeňme např. ty, kteří po druhé světové válce obnovili vyhořelou zámeckou věž. Kdyby se o památky poctivě nestarali a památky by spadly, v žádném UNESCO také nejsme. Lze mu však připsat, že na podobě staveb se osobně hodně věnoval, jak se dočteme u dějepisce Peřinky. Přiznejme si ovšem také fakt, že ke stavebnímu rozvoji ponoukal biskupa především fakt, že Kroměříž byla po třicetileté válce zničeným městem. Kdyby se Karel II. stal biskupem v honosném a válkou neponičeném městě, je dost možné, že by jako tak významný stavebník znám nebyl.

Obdobně falešný je argument, že vybudoval památky pro Kroměřížany. Běžný „sprostý lid“ se za panování biskupa Karla II. do biskupských zahrad rozhodně nedostal, maximálně ve funkci sluhů. Návštěvníci z řad normální veřejnosti se tam dostali až v 19. století.

Dalším argumentem ve prospěch biskupa je jistě fakt, že se zasloužil o vzdělávání. Založil Piaristické gymnázium. Na zámku vybudoval unikátní knihovnu. Smutné ovšem je, jak už bylo naznačeno, že část knihovního fondu vybudoval z majetku osob, které pronásledoval. Nejen od upáleného Lautnera, ale i od nekatolíků, jejichž pronásledování se po válce rozjelo opět naplno.

Co se týče čarodějnických procesů, vedení města nám ústy koaliční zastupitelky Jany Janouškové tvrdí, že v 17. století všichni věřili na existenci čarodějnic, a na základě tohoto obviňuje odpůrce památníku biskupa Karla II. z nevnímání kontextu doby. Jenže ono je to celé trošku jinak. Už jako studentovi se mi zapsal do hlavy název textu Rogera Bacona O tajných dovednostech a neexistenci magie. Text je ze 13. století a Bacon nebyl v církvi zrovna neznámým autorem. V roce 1631 také vyšla kniha jezuitského teologa Friedricha von Spee Cautio criminalis. Von Spee byl zpovědníkem při čarodějnických procesech a nečinilo mu problém dojít k faktu, že při mučení se obět přizná k sebenesmyslnějšímu čarodějnictví, jak ve zmíněné knize prezentoval. Z protestantů došel ke stejným závěrům Anton Praetorius, který své poznatky vydal již na přelomu 16. a 17. století. Díla posledních dvou jmenovaných měl znát i Kryštof Lautner. Že by ani jedno z těchto děl neznal milovník knih Karel II.?

Janoušková také naznačuje, že nevíme, jaké informace se k biskupovi dostaly přes jeho podřízené. Když pomineme fakt, že oddělovat činy historických osobností a jejich podřízených je poměrně problematická záležitost, zůstává nám otázka morální. Víme (třeba od Peřinky), že stavbě zahrad věnoval biskup poměrně mnoho osobního času, osobně s architekty hledal řešení některých problémů. Potom by bylo jistě velmi ostudné, kdyby záležitosti, ve kterých šlo o lidské životy, tento svůj osobní čas nevěnoval. A i kdyby neznal žádný spis odmítající magii nebo čarodějnictví a třeba i na čarodějnictví věřil, jeho povinnost (minimálně morální) při rozhodování o lidském životě byla vše prověřit. Při troše snahy by asi zjistil, jak moc obvinění Lautnera a dalších stojí na vodě a jaké znaky účelovosti vykazují. Ve většině případů ani nebyl nikdo poškozen, podstatou obvinění byl satanismus a sexuální orgie. List papeži na mě osobně působí spíše jako mytí rukou. V listu dával papeži vybrat mezi smrtí a doživotním vězením pro Lautnera. V 16. století velké milosrdenství…

Stěží tak může obstát argument Janouškové, že být biskupem kdokoliv jiný, procesy by se také konaly. Vždyť ve Skotsku, Švýcarsku nebo v Čechách takové procesy nebyly. Janoušková je taky nepřesná, když tvrdí, že procesy začly před nástupem Karla II., to se konaly pouze procesy ve Slezsku, které bylo pod vratislavským biskupem, zcela mimo jakoukoliv pravomoc biskupa olomouckého. Výmluvný je také fakt, že procesy byly zastaveny v roce 1696. Rok po smrti hraběnky z Galle a biskupa Karla II. procesy zastavit šlo. Procesy znamenaly smrt 100 lidí.

Co mi zcela chybí v argumentech příznivců památníku Karla II., je jakákoliv úvaha o vztahu biskupa ke svým poddaným. Poddaní tehdy nebyli o moc víc než majetek feudálního pána. Zažívali poddaní pod Karlem II. lepší, stejný nebo horší život než pod jinými pány? Je zajímavé, že takový Peřinka věnuje celou kapitolu tomu, jak žili poddaní za jeho předchůdce Františka z Ditrichštejna, a u Karla II. se raději věnuje jeho zahradám a stavbám. Jako laik můžu tak jen odhadovat, že v přístupu k poddaným Karel II. příliš nevybočoval z tehdejšího průměru. Ovšem k nekatolíkům byl zřejmě daleko tvrdší než jeho předchůdce. A domnívám se, že ne stavby, ale život lidí by měl být hlavním hodnocením, podle kterého bychom měli hodnotit vládce a rozhodovat, jestli mu budeme stavět sochy a památníky. Ono i ve 20. století byl jeden vladař, který trávil mnoho času se svým architektem, změnil tvář mnoha měst, budoval architektonicky originální budovy, a dokonce přemýšlel, jak budou jeho budovy vypadat po staletích. A já doufám, že zrovna tomuto vladaři nikdo nikdy žádné památníky stavět nebude, protože jinak byl naprostá lidská zrůda.

Tolik tedy podrobný rozbor Karla II. a argumentů, proč mu stavět nebo nestavět památník. Pokud jsem se někde zmýlil, budu rád, když mě kvalifikovaný historik opraví. A na závěr ten pro mě rozhodující argument: valašský spisovatel Ludvík Vaculík prý prohlásil, že nelze srovnávat cenu života s cenou hrnku. Tedy že cena života je s jinými hodnotami naprosto nesrovnatelná. A s tím musím souhlasit. Rád žiji v krásné Kroměříži, plné památek. Ale pokud by to mělo zachránit jeden jediný život, budu raději žít v šedém nudném městě bez památek. Pokud by tak biskup Karel II. věnoval čas místo památkám důkladnému prověření případu Kryštofa Aloise Lautnera a zachránil aspoň jeho život před nesmyslnou justiční vraždou, v takovém případě bych možná byl i pro vybudování jeho pomníku. Za současného stavu věcí jsem rozhodně proti.